Simči web

Dostudena

Beze studu

Nechávám si zmapovat v tváři černý dráhy samoty

Stavíš semafory před každou jejich křižovatkou

Studeně

Dráždí oranžová vzpínajíc dlaně vždy jen k červené

Už jsme přeci dospělí

Zvykla jsem si

Líbat popelníky v nutný potřebě tvojí blízkosti

Naze lehávat v klidném čekání jemného dotyku můřích křídel

Chytat v davu cizí ruce zkoušejíce zda nezapadnou

Do studených dlaních

Zarývám nehty se zbytky tvojí kůže do rudých půlměsíčků

Úlomky promilovaných úplňků

Popelavými rty hladím z vděčnosti prašivé perutě nočních poslíčků

Posílajíc zprávy o absenci měsíce na nebi

Miluji se tiše s dospělostí

Jíž jsi mě zostudil

Beze studu

Spějem oba do neurčitý fáze

Dorůstající či couvající

Žblebtání XVII. Životní

Svět byl vzhůru nohama, já ho otočila a on spadnul na prdel

Dali mi tě.

Asi jako před deseti lety toho plyšovýho psa do výlohy před barákem. Pořád jsem brečela a máma a všichni se mě vždy ptali co se mi stalo. Nic. Bolí mě bříško. Chybí mi tatínek. Jasně že šlo o toho psa. Měl na sobě kalhoty a tričko takže toho se psem moc co do činění neměl. Asi jako ty. Nikdy jsem si neřekla a brečela doma pro psa v džínách. A nikdy jsem mu nevytkla jak mě ničí tím každodenním pomrkáváním přes nerozbitný sklo. Teda asi bylo rozbitný, ale ne pro moje pěstičky. Pak jsem přestala brečet. Teda brečela jsem vždy v neděli večer u táty když nás měl vracet domů. Pamatuji si že si všichni mysleli že to bylo proto že musíme zpět domů, ale bylo v tom něco jiného. Asi to ale bylo tak nepatřičné že už dnes nevím oč vlastně šlo. Asi mi už tehdy něco nesedlo. Měla jsem si o toho psa říct tátovi, v těch časech by asi ještě vytasil peněženku a řekl že přeci o nic nejde, pěníze budou, my nebudem. Dneska už nejsme nikdo. Ani ty psy už neprodávají, nebo asi ano ale už ne ty v kalhotech a triku. A jednoho dne jsem dospěla a vyhodila všechny plyšáky. Nahrážky toho psa. Taky tátu. Nahrážku čehosi, co už dnes není, za to jsou peníze, jen ne už na moje nevyřčené psy.

Tak mi dali tebe.

Do výlohy. Potom přišli zloději, strčili tě za betonovou zeď, střepem mi rozpárali hrudník a nacpali tam kus tebe co se odlomil když ses bránil. A tak zase brečím. Celej život a zase to nikomu nepovím proč, nejsem si totiž jistá zda tě chci vyndat a zahodit nebo vyndat a přilepit k tomu zbytku za tou zdí. Takže čekám až to za mě rozhodneš, nikdy se nezlobím a vždy jsem jen smutná a jsem naprosto dokonalá bytost. Na morseovku skrz zeď. Jenže umím jenom to Sekere Ónášpán Sekera. Takže pořád ťukám a pořád mi něco odpovídá jenže já tomu nerozumím žejo. Možná je to taky jenom ozvěna.

Každopádně.

Si pořád ještě myslím že tam vzadu stojíš. A možná že je to taková ta zeď přes kterou je vidět jen na jednu stranu a ty se na mě díváš a brečíš. Ale jenom uvnitř, protože z druhé strany chodí lidé z tvého světa pro které jsi ten vysněný plyšový pes a taky pár nadějí které na tebe střádají peníze do kasičky. Jako jsem tam stála já před deseti lety a tys mě pustil na druhou stranu. Před pořádnou bariéru protože podívat se přes sklo umí každej, dívat se každý den na kus hnusnýho betonu, to už se potom pozná ta pravá výdrž.

Někdy se mi zdá že tam šramotíš, oddroluješ kousky zdi, ale jakmile se přiblížím abych si byla jistá, přihodíš novou omítku. Už jsem zvyklá, zvykla jsem si občas chodit s nateklejma očima když si pořizuješ zase nový tapety, zvykla jsem si odpovídat zvesela a zvykla jem si na to že je vše přeci v pořádku.

Dali mi tě.

A teď se s tím holka poper, tu první snadnou šanci před deseti lety jsi prošvihla.

Stavím si vlastní stěny, ale všechy čtyři pořádné a jedny dveře na klíč kterej ti vnutím.

Sejde jen na tom jestli tam ještě jsi.

Jauvajs

Žblebtání XVI. Zrnkové

Chtěla jsem tě požádat abys už neříkal my. Teda ne my jako my ale my jako to druhý my. Teď jsme my a vy. Taky jsem tě chtěla poprosit abys už proboha nebyl, jenže jsem to v poslední vteřině zase zvorala a řekla abys sakra pořád byl. Tak jsi. Jsme. Jste. Jouc. Jsoucí. Vim já, z češtiny sice za jedna, ale v těch patvarech se stejnak nevyznám. Zbavuju se tedy alespoň jahod. Půlku jich potopím v těstě, druhou půlku zmixuju a zbytky dvou polovin si postříkám všechno bílý oblečení co najdu. Zkrvavěná jahodama jsem chtěla zmást soudní vyšetřovatele a zabít ještě pár lidí navrch. Navrch těch jahod že jo. Bohužel se nikdo nechtěl nechat zapéct ani zmixovat. Ani my ani vy. Tak jsem chtěla říct abyste si vylízali prdel, leč přišel táta a vylízal misku od zmixovanejch jahod. Tudíž bylo dnes již vylízáno. A krev a jahodový šťávy se z dlaní nikdy nesmyjou. Je ze mě věčná podezřelá, na druhou stranu když do tebe (do vás) naleju pár litrů jahodovýho džusu, nikdo nepozná krev od jahod. Aspoň si teda myslím že to tak funguje, je to jako ten erotický trik s ananasovým džusem. Vždycky to ale stejně podělám a džus potom piju sama a ještě k tomu pozdě. Jsem teda děsně neerotická.

Chtěla jsem tě jen požádat abys mi to prostě řekl na rovinu. Který zájmeno teda bude to reálný. Na rovinu. Bez těch debilních žlutejch zrníček co akorát lezou za zuby a zabraňujou upřímnejm úsměvům. Zaplnit ten dutej střed co se vždycky vytrhává aby se lépe trávilo.

Trávím skvěle. Všechno. Jahody, krev i čas. Tuhle jsem spala u Dana. Teda spala, on chtěl spát, zrovna když začínalo svítat mě i slunci, začal provokativně zívat a já provokativně přemýšlet. Usnul a tak jsem šla k ledničce a snědla mu všechny jahody z průhledný krabičky. Samo o sobě nevýhodná věc, každý vám to pak sežere. Pak jsem do devíti spala a v jedenáct mu nakecala že jsem se v noci hryzala smíchy do rtů. Haha. Nebylo to zrovna moc směšný, ale do ledničky se nepodíval. Podezíral mě že jsem mu ukradla energii, ne jahody. Na zemi jsou peřiny, mobilní telefony, jogurt dobrý na trávení, zrníčka popcornu a zmizelá noc. Když byla tma byl to chlap, když bylo ráno, byl to brácha. Proto se asi lidi milujou v noci, výjde to všechno totiž nastejno. Fakta výjdou najevo až po ránu. To teda není můj případ, ještě jsme spolu totiž nebyli ve tmě. My, vy. A když se tě nebudu bát, bude to láska.

Teď je to

Jahodovej mezistav.

Odoborně řečeno. Odborně vymyšleno. Odporně nasládlo.

A už to sakra neříkej, už to sakra netahej ke mě, než začnu táhnout k tobě prodlužku na mixér.

Nebo ať už sakra

Nejsme nikdo

Žblebtání XV. Dvoudenní

Nevíš jaké to je. Žádný chlap mi nemůže nakecat, že se v nás vyzná. Nic nevíš o tom, že ve mě zůstáváš ještě dva dny. Nikdy nezjsitíte jaký to je zavírat za váma dveře a cejtit vás na stehnech. Připadám si pak jako lehká holka, i když mě máš rád. Každý by měl zůstávat ještě ty dva dny, než opravdu zmizí. Dorazím se tím, že nepůjdu do sprchy a budu tě mít i v kůži, sním tvoje dvě housky, vypiju dva litry coly,ale noc, tu už asi nezvládnu. Vždycky potom chodím spát do obýváku, povlečení v mojí posteli by mě už sejmulo.

Dva dny. Husí kůže a podrápaný ruce. Plakala jsem a svedla to na pot, taky chutná do slana. Ochutnávání bylo učiněno za dost, předali jsme si navzájem vůně, podali ruce, nohy a spoustu dalších částí těla a teď už jen ty dva dny očisty.

Bulím a neochutnávám produkty, protože mám podezření že by byly taky tvoje. Mám kus tvýho obočí, řasy nosí štěstí, co nosí obočí? Všechno ostatní asi.

To by se tulilo co,mít takhle u sebe Jáju každý den viď?

Jo to by se to kurva tulilo, to bych se sakra nemusela starat o další dva mizerný dny, to bych za tebou nemusela zavírat dveře, to bychom si každý vypili skleničku coly a snědli housku protože ty je máš přece kurva rád. Nemusela bych se na nás dívat jak se milujem a ptát se jestli ta holka umírá nebo vzdychá. Drápance by nepálily a měla bych opravdu požehnanou sbírku tvýho obočí. Voněla bych mýdlem a vínem, které bychom sice napili ,ale na okraji vany by vypadalo hezky. Byla bych krásná a modré z nebe by bylo na denním pořádku. Byli bychom bývali.

Šmik.

Tak nějak zněj ty dveře v metru, když se před váma zaklapnou. Teda mezi náma. Desetitisíckrát rozseknutí.

Chybíš mi.

A já nenávidím svoje stehna.Den po dni.

Deštivě

Vyprahle máčím se v kalužích vytouženého deště

S nechtěným parapletem nad hlavou

Tonu ti na očích

Leje

Pětmilionkrát na promáčený skla naleštěných výhledů do tmy

Připoutána ústy lapám hrstku vepsaných kapek ztrápena žízní

Promokle tonu ti na očích

Z nepropustných oken

Leje

Kaluže rozpřahujíc ruce spojují se navzájem v nejistých sňatcích

Klejíc když v nich máčím tváře s příchutí moře

Kráčím k tobě osušená mrtvým deštěm

Tápajíc a rozpřaženě

Leje

Už jen ve mně

Přeplněné přehrady žádají po průzoru

Tajně odkapávajíc

Tonu ti na očích

Zaslepených deštěm

Malinkatá

...pokračuj

Věnováno

k 19.6.2006

Od jistý doby

Pár vyvolených dní v kalendáři dostalo kousek tvýho jména

Neptej se mě ale vážně si pamatuji v které datum jsi se smál, dotkl nebo políbil

Tahle malá výročí slavím potají aby ti nikdy nedošlo

Že tě stíhám i ve vzpomínkách

Od jistý doby

Lehávám do peřin vždy s kouskem místa vedle sebe abys mohl kdykoliv přijít

V noci podvědomě hladím ten kousek prázdna

A ráno potom napodobuji tvoje opatrné mžourání na svět

Že mám natrénovaný každý tvůj pohyb

Od jistý doby

Žárlívám na každého kdo se kolem tebe mihne

Nenápadně se ujišťuji jestli jsem ještě tvoje když se míháme méně

Rozhlížím se po ulici abych tě náhodou potkala

Že mám ty náhody po nocích vyprošené

Od jistý doby

Náhodou tě hodlám potkávat

Na dobu neurčitou

Miluji Tě

S určitostí

Když položím telefon a okolí se zvídavě vyptává kdo to byl

Ledabyle odpovídám

Ále

Jenom můj osud

Žblebtání XIV. Psí

Včera mě málem ojel pes, leč jeho majitel byl poněkud rozpačitý. Jaký pán,takový pes teda asi moc neplatí. Navíc ten psík byl docela roztomilý, narozdíl od toho chlapa, už proto že ode mě prchal jako bych ho chtěla také ojet. Zavolal mi Jája a když se mě zeptal co provádím, odvětila jsem že zrovna ojíždím jedno štěně ale matka psice si ho brání, tudíž jestli by neměl zájem mě ojet on. Přeloženo do slušné řeči jsem ho chtěla vybídnout aby si vedle mě lehnul, protože už jsem přesunula deku někam, kde nesídlili mravenci. Opravdu platilo že když zabijete jednoho mravence, dvacet jich příjde na funus. Nemohl si vedle mě lehnout protože jel zrovna domů, aby se mohli s Jirkou hádat jako ti psi. Řekla jsem teda ať mu dá za mě pusu a vyřídí mu ať nedržkuje. Což bylo přinejmenším hnusné ale stejně se tomu blbě smějeme oba dva. Jakej pán takovej pes. Jen nevím kdo byl zrovna pán. Asi jsme páni oba dva, protože se neojíždíme.

Před týdnem u nás byli příbuzní z Moravy. Podpsi do jednoho. Teda naštěstí byli jen dva, teta a strejda. Strýc a teta,aby to znělo co nejméně osobně. Strýc obhlídnul celý náš byt a potom se celé dva dny vyptával kolik za co platíme a usoudil, že jsme děsně bohatí a měli bychom jim dát také nějaké peníze. Zeptal se mě jestli mám nějakého chlapa a já měla sto chutí mu to přepočítat na peníze, aby mi konečně řekl do očí že jsem nafoukaná zbohatlická holka z Prahy. Teta je poněkud matoucí. Překvapivě neviditelně falešná. Umí se hezky usmívat. Kdysi dávno jsem stála na schodech a poslouchala jak si povídá s naší bábi o tom, že já jsem kurva a moje máma je blbá. Sestřička a maminka. Vlastně jsem na těch schodech seděla a brečela. Dneska se divím, že jsem je nenáviděla až ráno. Ten večer jsem byla asi jen zfackovaná a modřiny jsou viditelné až po ránu. Měla jsem tenkrát sejít dolů a praštit dveřma, jako ve správnym filmu. Bábi by se asi přepráškovala. Nejsem tady od toho abych někoho učila žít. Ale teta se hezky usmívá. Máma se usmívá taky. Kdyby to bylo na mě, řekla bych jim ať spí v autě do té doby, než se začnou chovat slušně. Jednou skončim sama jak starej pes. Snad mi to bude příjemnější než po každém srát jakmile se otočí. S prominutím. Vychovali skvělého syna a i když je mu přes třicet, nechává si mazat rohlík máslem. Ale za to přeci jen nemůže, neměl ho kdo vychovávat.

Někdy sedávám v kuchyni na lince a poslouchám rodiče jak vrčí, případně štěkají o tom jak je neposloucháme. Paradoxně je poslouchám i když si na to stěžují. Oni mě neposlouchají. Kdysi jsem vyřvávala mámě do telefonu ať si pro mě přijede, protože její matka je ožralá kráva a její sestra mrcha která ji v tom podporuje, protože je většinu času ožralá kráva také. Nepřijela, chtěl pro mě přijet Jája, jenže bábi by se přepráškovala a navíc jsem tam nemohla nechat bráchu samotného. Myslím že táta mě poslouchal a myslím že má i stejný postoj jako já, protože to není můj táta. Protože to není naše máma, ani naše sestra a tak na něj můžu dělat potají oči, když si hrajeme na velkou rodinu. Ale hrajeme to kvůli mámě,protože ta tu rodinu potřebuje, i když jsou to povětšinou falešná hovada a nikdy by nám nepomohli. Na druhou stranu si máme s tátou alespoň o čem povídat.

Takže je poslouchám ,poslouchám všechny lidi asi víc než tuší, protože se většinou nikomu nekoukám do očí. Poslouchám a někdy mě taky mrzí že musím mlčet, protože oni by neposlouchali mě. Ani se vlastně nedivím, protože to v sobě taky nemám moc srovnané. Občas se na sebe podívám, jakože skloním hlavu a říkám si kdo to tam dole je. Někdo kdo stojí za to aby ho ojel leda pes. Přesto že psy moc nemusím. Ale tak už to bývá, vždycky vám skáče po noze jen ten o koho nestojíte. Ale stejně jdu, na každý noze zakouslejch pár psů a ťápu si to někam, kde jsou jiní páni než psi. Haf.

Potmě šitá

Dotkni se mě potmě

Potměšile

Šílený

Nabízím

Taktně rozevřená stehna nevhodně pootevřeným dveřím

Jeden pár nestejnoměrně vystouplých očí nedaleko houpající se hrudi

(srdce se z posledních sil utrhlo ze řetězu a kymácí se zleva doprava)

Rty připravený k svůdný bolesti zanedbaného oholení

Převahu výdechů v tvých dlaních

(tik tak a zase nazpátek)

Chci tě

Potmě

S hmotnělou tmou mezi vychladlými stehny

Zatlačujíc pomyslná oční víčka

(jen to levé ať mám srdce zase na Pravém místě)

Ústy rozpůlenými o rychle oddychující list papíru

Vraždím touhy

Potmě šité

(tak tak až do příští potměšilosti)

Dotknul ses

Vpravo i vlevo

Všitý

Potmě

Nezištná

Jsem taková tvoje nevědomá děvka

Neprodejná tvojí milovaný absurditě

Drž mě

Nezištně

Slavíme šťastně mojí třináctou úzkost pedantsky přepočítanou na platíčkách klidu

Vysmíváme se pověrčivosti a já se hroutím ke čtrnátce

Drž mě

Pečlivě lepím po nocích hroty nožů na narozeninový svíčky izolepou

Už dávno chudší o svou panenskou lepkavost

Nevědomky

V tebe bodám všechny svoje bolesti nezištně darované

Čtrnáctou si protrpím abys v tom nebyl úplně sám

Máš po ruce jedinej prodělavělej špunt

Drž mě

Vkrvácíš mi do těla zpátky všechno co jsem ti vypočítavě věnovala

A já nevědomky se v tobě utápím

Nezištně

Nech řezů

Bodni nebo nech být

Drž mě

Nechtěnou

Simči web

Dostudena

Žblebtání XVII. Životní

Žblebtání XVI. Zrnkové

Žblebtání XV. Dvoudenní

Deštivě

Malinkatá

Věnováno

Žblebtání XIV. Psí

Potmě šitá

Nezištná

Nové komentáře

Zpětné odkazy